A TY JSI KOSMETIČKA??

Nedávno jsem si prohlížela svůj blog a trochu jsem se zděsila toho data, kdy jsem na něj přidala poslední příspěvek. Což je vlastně lehké i těžké odůvodnit – každý, kdo začne psát blog, jej píše proto, aby se o něm lidé dozvěděli a aby těm lidem mohl něco předat. A když se pak stane, že se o vás lidi dozví v takové míře, že si k tomu blogu sednout nestíháte, vlastně jste dosáhli svého cíle. Ale to by bylo příliš banální…

Proč a jak

Jedním z motivů, proč jsem si zatočila s programem pro letošní svatební sezónu, bylo rozhodnutí doplnit si kosmetickou atestaci, abych mohla zahrnout do portfolia svých služeb také kompletní ošetření, kterým bych pomohla svým klientkám připravit se na důležitou událost, v tomto případě tedy nevěstám na svatbu. Jelikož se stejně v péči o pleť realizuju už dlouho, pořád si něco nastudovávám a klientky se mě na tu oblast pořád ptají, proč do toho nejít, řekla jsem si.

Do toho mi jednoho dne došla trpělivost s bydlením v zapadlých Stodůlkách, odkud jsem se každý den útrpně vydávala s kufry v ruce na autobus, který jezdil kotěhůlkovsky málo a tak jsem jednou v pátek v noci našla byt v srdci Prahy, kousek od mého partnerského salonu, v sobotu cestou na svatbu asertivně uhnala makléřku a byt byl doma.

Ten týden jsem vlastně vůbec neměla být v Čechách, ale cestu mi překazila jedna věc – zkoušky na řidičák, o kterých někdy asi vydám samostatnou knihu :D Když mi inspektor řekl: „Pošli sem tu další, ale jestli není tak pěkná, tak nic neslibuju“ a já odešla s pocitem vítězství, že už ten papír konečně mám (a vlezte mi na hrb), ale s hořkostí morálního pohoršení, které mi hlava nebrala. Ale byla jsem na sebe hrdá, protože jsem ten den kopala za všechny emancipované ženy a odjela jízdu, která skoro vedla až na červený koberec, kterou mi chválil i můj normální instruktor v autoškole.

Papír nebo poslání

A aby toho nebylo málo, ten týden jsem měla rekvalifikační zkoušky, abych mohla mít další papír, tentokrát ten kosmetický, který znamenal vstupní bránu do světa kosmetických masáží, rad a pocitu, že tu jsem pro své klientky nejen v době svatebních příprav, ale také ve chvíli, kdy si neví rady s pletí, která pro ně ve svatební den znamená určitou vizitku a pocit, že můžou v klidu předstoupit před své nejbližší, které je třeba ne vždy podporují tak, jak by si přály, a také před svého nastávajícího. Ten pak může puknout samou hrdostí na to, jakou si vybral krásnou a sebevědomou ženu. Myslíte si, že to je samozřejmost?

Kdybych to neslýchala, nevídala, nepíšu o tom. Chci tím vlastně říct, že kdokoliv se pozastavuje nad tím, že se něčemu věnujete, jen vy víte, jaký v tom vidíte smysl a jakou energii dostáváte takovou činností zpět. Což není to, proč to dělám: neočekávám žádné díky, ale vidím, že moje práce má smysl bez ohledu na to, jestli má nálepku údivu, když jsem studovala politologii a možná jsem měla dobývat korporátní svět. No a co! Já to miluju!

Proč si nevěříme?

Ani si nevybavím, jak dlouho už nad tímhle tématem přemýšlím. Možná jsem sentimentální a možná je troufalé pouštět se do psychologických diskursů, když vlastně pořád píšu o makeupu nebo o vlasech. A možná je to čas vánoční, který mě ladí na melancholickou notu. Ale já vlastně takhle přemýšlím pořád...

Slečna (vy)rostla

Od jisté doby, kdy jsem začala číst knihy, které se v knihkupectvích tak skromně krčí v sekcích Esoterika, a které pro mnohé jako by splývaly s čarodějnictvím, jsem ohromně zmoudřela. No tak to asi ne, ale … přecejen jsem si ale neco málo uvědomila :-D

Uvědomila jsem si, že o co víc se někdy až zesměšňuje americká výchova, kdy se dětem říká to slavné “Můžeš být čím chceš, až vyrosteš” a ratolesti jsou až bezmezně povzbuzovány, o to víc my vyrůstáme v záplavě kritiky, která se na nás valí jen proto, abychom nebyli NAMYŠLENÍ. Proto abychom si nevěřili až moc. Ale co to vlastně znamená, věřit si příliš? A co je vlastně lepší - být sebevědomý nebo zakomplexovaný? Kdy nastává větší pravděpodobnost, že toho v životě dokážu více anebo prostě -  že budu šťastnější?

Problém je v tom, že spousta lidí tyto termíny zaměňuje. Myslí si, že někdo se chová k ostatním povýšeně, protože si moc věří, resp. je příliš sebevědomý. Ale není to spíš tak, že sebevědomý člověk to dělat nepotřebuje a zakomplexovaný si tím své komplexy léčí?

Pamatujete si ze školky nebo školy ty, co si z vás neustále utahovali, protože … Protože jste měli třeba jako já brýle s klapkou a řvali za vámi “Brejloune, pocem!” A pak se ukázalo, že sami tihle tivůdci” byli doma malí a neviditelní, protože je někdo tyranizoval. A jen co zamávali rodičům pa pa, stali se z nich ty tyranové, které vídali doma. Jenže tohle všechno jste se pak dozvěděli až z odstupem času. Škoda, že? Kolik probrečených cest domů byste si ušetřili, kdybyste bývali věděli, že se vás to vlastně netýká. No jo, to je život. Dělali si z nás živoucí terč pro svoje komplexy. Které, pokud si neuvědomí, vytěsní jedině tak, že zkritizují jiného, aby se cítili nadřazení. Taky způsob…

A v tomhle jsme vychovaní. Není to vina rodičů, prarodičů, ani nikoho. Každý dělá nejlíp, co v daném momentě umí. Ale pokud si to připustíme, můžeme na tom pracovat a zkusit si alespoň představit, jak se cítí ten druhý potom, co mu řekneme to či ono. Protože jak se neumíme chválit, ale jen kritizovat, připadá nám to normální. A připadá nám taky normální, že si NEVĚŘÍME. Protože zkrátka a dobře jsme uvěřili těm, kteří nás kritizují, a kteří vlastně jen předávají dál to nešťastné žezlo ušlapávání. Moje babička tomu vždycky říká zákon padajícího h…. nadělení.

Zlatý marketing

Musím říct, že ráda pracuju a hodně pracuju. A neumím odpočívat. A nejsem k sobě štědrá. Pořád myslím na ostatní a sebe vynechávám. A musím ujet 2000km, abych si odpočinula a přesto zase neodpočívám. Znáte to? :-D

Tolik jsem se zabrala do práce, co jsem zpátky v Čechách, že jsem s grácií přijala várku zakázek, která se na mě navalila, až jsem ztratila pojem o čase. A taky o tom, že vlastně pořád věci ženu dopředu a to na nejrůznějších polích a nereflektuju. Nebo spíš že vlastně reflektuju až moc. Vidím prostě před sebou cíl a jdu za ním. A ani se nezastavím a nepochválím, když ho dosáhnu.

Až jsem se octla nedávno na marketingovém semináři, který vedla Lucie Kalusek a když jsme se představovaly a bavily o tom, co kdo dělá, po mém kariérním výčtu na mě vyvalila oči a zeptala se: “Kolik že ti je?” “28.” “Cože? Podle toho, co jsi všechno zvládla, bych řekla tak dvojnásobek. Vždyť je to absolutní bomba, co jsi všechno dokázala.” A dorazila tzv. Na dřeň, když se mě zeptala: “Kolikrát sis v životě řekla, že jsi na sebe pyšná? Nebo kolikrát jsi to slyšela od někoho jiného?”A já  strnula a nevěděla jsem, co na to říct. A to mě přimělo k zamyšlení, proč si vlastně nevěřím. A nevěřím si, ani když něco udělám dobře. Ani, když něco dokážu a ani, když mi partner řekne “Ale vždyť jsi skvělá! Ty si to nemyslíš??”, a nechápavě na mě kouká. No dobře, pokusím se.

Tak pojďte do toho se mnou! :-)

A.