Ani si nevybavím, jak dlouho už nad tímhle tématem přemýšlím. Možná jsem sentimentální a možná je troufalé pouštět se do psychologických diskursů, když vlastně pořád píšu o makeupu nebo o vlasech. A možná je to čas vánoční, který mě ladí na melancholickou notu. Ale já vlastně takhle přemýšlím pořád...
Slečna (vy)rostla
Od jisté doby, kdy jsem začala číst knihy, které se v knihkupectvích tak skromně krčí v sekcích Esoterika, a které pro mnohé jako by splývaly s čarodějnictvím, jsem ohromně zmoudřela. No tak to asi ne, ale … přecejen jsem si ale neco málo uvědomila :-D
Uvědomila jsem si, že o co víc se někdy až zesměšňuje americká výchova, kdy se dětem říká to slavné “Můžeš být čím chceš, až vyrosteš” a ratolesti jsou až bezmezně povzbuzovány, o to víc my vyrůstáme v záplavě kritiky, která se na nás valí jen proto, abychom nebyli NAMYŠLENÍ. Proto abychom si nevěřili až moc. Ale co to vlastně znamená, věřit si příliš? A co je vlastně lepší - být sebevědomý nebo zakomplexovaný? Kdy nastává větší pravděpodobnost, že toho v životě dokážu více anebo prostě - že budu šťastnější?
Problém je v tom, že spousta lidí tyto termíny zaměňuje. Myslí si, že někdo se chová k ostatním povýšeně, protože si moc věří, resp. je příliš sebevědomý. Ale není to spíš tak, že sebevědomý člověk to dělat nepotřebuje a zakomplexovaný si tím své komplexy léčí?
Pamatujete si ze školky nebo školy ty, co si z vás neustále utahovali, protože … Protože jste měli třeba jako já brýle s klapkou a řvali za vámi “Brejloune, pocem!” A pak se ukázalo, že sami tihle tivůdci” byli doma malí a neviditelní, protože je někdo tyranizoval. A jen co zamávali rodičům pa pa, stali se z nich ty tyranové, které vídali doma. Jenže tohle všechno jste se pak dozvěděli až z odstupem času. Škoda, že? Kolik probrečených cest domů byste si ušetřili, kdybyste bývali věděli, že se vás to vlastně netýká. No jo, to je život. Dělali si z nás živoucí terč pro svoje komplexy. Které, pokud si neuvědomí, vytěsní jedině tak, že zkritizují jiného, aby se cítili nadřazení. Taky způsob…
A v tomhle jsme vychovaní. Není to vina rodičů, prarodičů, ani nikoho. Každý dělá nejlíp, co v daném momentě umí. Ale pokud si to připustíme, můžeme na tom pracovat a zkusit si alespoň představit, jak se cítí ten druhý potom, co mu řekneme to či ono. Protože jak se neumíme chválit, ale jen kritizovat, připadá nám to normální. A připadá nám taky normální, že si NEVĚŘÍME. Protože zkrátka a dobře jsme uvěřili těm, kteří nás kritizují, a kteří vlastně jen předávají dál to nešťastné žezlo ušlapávání. Moje babička tomu vždycky říká zákon padajícího h…. nadělení.
Zlatý marketing
Musím říct, že ráda pracuju a hodně pracuju. A neumím odpočívat. A nejsem k sobě štědrá. Pořád myslím na ostatní a sebe vynechávám. A musím ujet 2000km, abych si odpočinula a přesto zase neodpočívám. Znáte to? :-D
Tolik jsem se zabrala do práce, co jsem zpátky v Čechách, že jsem s grácií přijala várku zakázek, která se na mě navalila, až jsem ztratila pojem o čase. A taky o tom, že vlastně pořád věci ženu dopředu a to na nejrůznějších polích a nereflektuju. Nebo spíš že vlastně reflektuju až moc. Vidím prostě před sebou cíl a jdu za ním. A ani se nezastavím a nepochválím, když ho dosáhnu.
Až jsem se octla nedávno na marketingovém semináři, který vedla Lucie Kalusek a když jsme se představovaly a bavily o tom, co kdo dělá, po mém kariérním výčtu na mě vyvalila oči a zeptala se: “Kolik že ti je?” “28.” “Cože? Podle toho, co jsi všechno zvládla, bych řekla tak dvojnásobek. Vždyť je to absolutní bomba, co jsi všechno dokázala.” A dorazila tzv. Na dřeň, když se mě zeptala: “Kolikrát sis v životě řekla, že jsi na sebe pyšná? Nebo kolikrát jsi to slyšela od někoho jiného?”A já strnula a nevěděla jsem, co na to říct. A to mě přimělo k zamyšlení, proč si vlastně nevěřím. A nevěřím si, ani když něco udělám dobře. Ani, když něco dokážu a ani, když mi partner řekne “Ale vždyť jsi skvělá! Ty si to nemyslíš??”, a nechápavě na mě kouká. No dobře, pokusím se.
Tak pojďte do toho se mnou! :-)
A.