I když se to zdá nepravděpodobné, pro mnohé možná až nepochopitelné, je dost párů, které pro svou svatbu volí listopadové datum. V době, kdy se vždy tak krásná Praha se promění v mrazivě bezútěšné místo, se zdánlivě nevinným vánkem, který se tak ostře zabodává do prstů, takže odpovědět na telefonát zmáčknutím jediného tlačítka může vypadat jako nadliský úkol. A přesně takhle bylo, když jsem čekala v Železné ulici v srdci pražského centra, pozorujíc červenorůžový východ slunce, to všeříkající načervenalé světlo dopadající na kupoli kostela Sv. Mikuláše jako by říkal: "Dobře, dnes budiž Vám požehnáno, podívejte na to světlo, které pro vás na dnešek mám." Pojďme ale na začátek.
Když mě v říjnu oslovila Eva, majitelka svatební agentury, s níž nějakou dobu spolupracuji, s nabídkou dašlí svatby v listopadu, netušila jsem, že to nebude jen tak nějaká svatba. I když to nikdy není prostě další svatba, to samé dokola; nikdy jsem žádné svatby nelitovala už jen díky tomu, že jsem měla tu důvěru podílet se na ni. Jen ne na každé svatbě dojde k nějakému bližšímu spojení. Ale pokud ano, pak si to pamatujete roky.
Věděla jsem, že nevěsta má být Kanaďanka, a tak jsem se těšila na kanadskou verzi americké angličtiny, kterou tak ráda poslouchám. Když mě ale z přemýšlení probral pozdrav: "Dobry den!", byla jsem trochu perplex. "Třeba je to jeden z těch lidí, kteří někam přijedou a snaží se být zdvořilí tím, že se naučí alespoň pozdravit", řekla jsem si.
Jak jsme pak doslova šplhaly po robustních dřevěných schodech vedoucích k jejich kouzelnému apartmánu přímo v srdci Staroměstského náměstí, málem jsem spadla ze schodů, když mi mimojiné řekla: "...moje rodiče jsou Češi" a mně v tu chvíli bylo jasné, že jsem na tom správném místě. Ne kvůli jejím kořenům, ale kvůli té jiskře, kterou měla, když mluvila, o tom nadšení a naprosté úctě ke všemu, co tady viděla. A tak jsme si povídaly a povídaly. Naštěstí byly její představy o líčení a účesu naprosto totožné s tím, co jsem jí navrhla já, a tak jsem se intuitivně ponořila do práce a měla jsem prostor jí poslouchat.
"Mí rodiče odjeli do Kanady v roce 1968", začla své vyprávění. "I když dělali vždy vše proto, aby se v Kanadě integrovali, a dřeli, aby nám zajistili perfektní životní podmínky, do mých 6 let jsme doma mluvili jen Česky. Rodiče si prostě přáli, abychom nezapomněli na své kořeny." A pak jsem pochopila, proč si pro místo svatby se snoubencem vybrali právě Prahu. "Věděli jsme od začátku, že pokud, tak to bude Praha," řekla mi s nadšením v očích. "Když vyrůstáte v Kanadě, pak Vám celá Evropa připadá jako historický úkaz, kde vše vypráví svůj příběh". A mně došlo, jak vzácné je tohle všechno pro lidi, kteří sem přijedou, a každý roh jim připadá jako rarita. "Zeptala jsem se jedné paní, co naproti v okně zalévala kytky, kdo tam v tom domě bydlí, protože mi to připadalo jak z pohádky; kytky za oknem, ozdobné okenice.. A ona mi s překvapeným úsměvem odvětila, že přeci ona, že přeci je to úplně normálné dům."
Toho krásného rána, kdy to červené světlo zahřívalo ledové pražské ulice, jsem poznala také Chantellinu matku. Další úžasná dáma, která toho měla tolik co říct. Byla ke mně moc milá mezitím, co jsem jí líčila a česala a my se, pochopitelně, bavily o spoustě věcech. Řekla bych ale, že to jsou mí klienti, co mi rádi vypráví, já se cítím jen jako aktivní posluchač :)
Když jsem se dozvěděla, že je v Praze poprvé po 49 letech, vehnaly se mi slzy do očí a neměla jsem skoro ani odvahu se jí zeptat: "A jaké to je, přijet sem po...?" "Úžasné", odpověděla bez váhání. "Šli jsme včera celá rodina ke Flekům a jen jsme si prostě užívali tu atmosféru, která nás propojovala s našimi kořeny."
"Ale, víte, já jsem vždycky chtěla, aby si děti pamatovaly, odkud pochází naše rodina", a když jsem se opatrně zeptala, jak se jim podařilo uprchnout z tehdy už komunistického Československa, řekla mi: "Měli jsme to štěstí, že jsme dostali víza do Rakouska díky tomu, že jsme měly závodit se sestrou ve sportovním lyžování, ale nebylo to lehké." Dokážu si to představit. A tak jsem zůstala perplex ještě celý den jak se mi v hlavě promítalo, jak dokáže osud rozdělit a spojit příběhy lidí, kteří možná pak najdou své kořeny ve starém místě. Práce vizážisty není jen o makeupu, je o lidech, jejich přáních, příbězích, a jejich životech; jak kdyby těch pár hodin svatebních příprav byla klíčová dírka do jejich života, kterou vás nechají nahlédnout. A pro mě je to obrovská pocta.
Jedna věc je jistá, a to, že tato odvážná dáma má naprosto skvělou dceru.
Tak hodně štěstí!
A.
